Vybavuje se vám onen mořský koník ve filmu Hledá se Nemo, kterému nezbývá než žít v moři, ačkoliv je alergický na vodu? K této situaci bych se dala přirovnat já se svým vztahem k epickým fantasy knihám – nedokázala bych popsat, jak horoucně je miluji, ovšem když v nich dochází na první brutální umučení, jsem nucena zalézt pod peřinu a pro zklidnění mysli myslet na duhu a jednorožce. Jenže já ty knihy vážně miluju. Takže jdu číst znova. A proces se opakuje. Zkrátka si nemůžu pomoct a chci si číst o dracích a jiných stvořeních, chci sledovat rytířské turnaje a mocenské bitvy, chci být u zrodu děsuplných věšteb a sledovat osudy prokletých hrdinů! Ovšem když to chci, musím se holt přenést přes fakt, že fantasy se neobejde bez tun uřezaných končetin a hektolitrů prolité krve, říkala jsem si. Pak mě zahalil Stín krkavce a já se blahem nezmohla na slovo – poznala jsem totiž autora, který se mě konečně nesnažil zaujmout tím, kolik druhů usmrcení pro svůj příběh vymyslí.
