Neapol: město pizzy a malebných uliček s hrozivou sopkou v pozadí

Svoji první cestu v roce 2018 jsem absolvovala do Neapole. Toto třetí největší město Itálie bych mohla počastovat mnoha přívlastky, ovšem jedno nad ostatními pro mě vysoce převažuje - nepřekonatelná. Nejednalo se totiž o jen tak nějakou první cestu toho roku, ale vůbec první let a prozkoumávání zahraničí po 8 letech, takže vlastně poprvé, kdy jsem cestování brala úplně jinak než jako malá. V Neapoli jsme strávili „pouze“ 4 dny, a ačkoliv si z nás po celou dobu počasí dělalo blázny, stalo se toto krásné barevné městečko místem, na pobyt v němž nikdy nezapomenu a bude to první bod, kam vyrazím po cestě vzpomínek v důchodu. I přes to, že není největší, ani nenabízí turistům tolik památek k vidění, Neapol se nenávratně zakořenila do mého srdce a díky tomu, že jsem ji poznala, chápu hloubku výroku: „Vidět Neapol a zemřít.“

Hned s tímto rčením, pro město tak typické, se pojí spousta zajímavých teorií. I přes to, jak krásně poeticky zní, a sama ho užívám v tom smyslu, jak úžasná Neapol je, a že poté, co ji člověk pozná, nepotřebuje vidět nic jiného, realita je trochu někde jinde. Jedním z možných výkladů je, že v dřívějších dobách se námořníci po vylodění zde dost častokrát nakazili syfilidou nebo cholerou (jelikož město se zrovna dvakrát neblýskalo čistotou), následně na což zemřeli. Ne o moc půvabnější, ovšem mezi lidmi uznávanější a branou jako pravděpodobnější, je teorie, která říká, že když dříve docházelo k popravám, trestanci byli otočeni směrem k městu a poslední, co před smrtí viděli, byl výhled na širé okolí. 

Ať už je pravda jakákoliv, v dnešní době zde neuvidíte žádné popravy, a i přesto, že se najdou lidé, kteří si do čistoty města nemohou nerýpnout, s cholerou to rovněž nemusíte nijak hrotit. Neapol je krásná, barevná, živá, s všudypřítomným výborným jídlem, kávou a vínem, a poklidně žije ve stínu stále činné sopky Vesuv, která zde v roce 79 n. l. nadělala pěknou neplechu. Vědci predikují, že sopka vybuchuje ve dvoutisíciletém cyklu, tak třeba uvidíme, čím nás Vesuv jednou (ne)překvapí. Ačkoliv by bylo nejlepší v tomto malebném kousku Itálie strávit hned několik dní a s vínem v ruce nasávat pravou italskou atmosféru, od níž zde člověk nikdy nezůstane daleko, na každou dovolenou není moře času, a proto bych se ráda podělila alespoň o pár bodů, o nichž si myslím, že by je nikdo při návštěvě Neapole neměl vynechat.

Nechte se unést historickým centrem

Ačkoliv vám projít neapolské památky a známé turistické milníky nezabere více než jeden den, i to málo, co se zde najde, stojí za to, o čemž vypovídá i fakt, že celé centrum je zapsáno na seznamu UNESCO. Krása starých budov může navíc zapříčinit, že se k nim budete chtít další dny vracet a prohlížet si je znovu, z jiných úhlů a za jiných podmínek, takže u nich přece jen strávíte více času. Nejlepším výchozím bodem je náměstí Piazza Municipio, odkud můžete pokračovat prakticky kamkoliv za památkami po svých, například jen několik desítek metrů daleko se nad vámi bude tyčit honosný hrad Castel Nuovo, bývalé sídlo králů.

Co vaše oči určitě nesmí minout, je náměstí Piazza Plebiscito, vzhledem připomínající vatikánské náměstí, na němž se nachází z jedné strany kostel Basilica Reale di San Francesco di Paola, z druhé strany královský palác dynastie Bourbonů. Doporučuji náměstí navštívit i večer, kdy je za tmy krásně osvětlené nejrůznějšími stále se střídajícími barvami. Navíc je to odtud jen pár minut cesty k druhému hradu Castel dell’Ovo, do kterého můžete vejít bez placení vstupného a z jehož hradeb se vám naskytne nádherný výhled na celou Neapol jako na dlani, ve vší své charakteristické barevnosti a kráse.

Piazza Plebiscito

Pošmournost krásných neapolských přístavů

Ztraťte se v malebných uličkách

Až se stejně jako my dostanete do fáze, kdy máte všechny památky projité a budete přemýšlet, kam teď směřovat své kroky, úplně nejlépe uděláte, když zkrátka vlezete do první postranní uličky, kterou uvidíte a necháte se vtáhnout do jejího života. Přesně zde se nacházejí ty typické úzké uličky klikatící se mezi vysokými domy s byty, odkud všude visí prádlo a slyšíte bujaré Italy se svou živelnou konverzací tak, jak to znáte z filmů. Zavřete mapy, nebojte se, že se někde ztratíte, prostě běžte všude tam, jakým směrem vás to táhne, choďte tak dlouho, jak jen vás to bude bavit, a pokud vás stejně jako nás překvapí nenadálý déšť, není lepší věc, co by mohl člověk udělat, než vlézt do první nenápadné restaurace, která se po cestě najde a jako správný místní si i přes relativně brzkou dobu objednat sklenku vína.

Jezte a pijte zplna hrdla

Při návštěvě Itálie, země bezkonkurenčního životního stylu a jídla, rozhodně nejde, abyste neokusili všechny její chuťové slasti, a že jich je. Pro začátek není nikdy na škodu se při procházce kamkoliv zastavit a koupit si zmrzlinu (doporučeno opakovat několikrát denně, ať víte, jaká příchuť vám vzala srdce). Zkoušejte těstoviny na nejrůznější způsoby, hlavně ale nevynechejte pizzu – Neapol se stala v roce 1889 městem, kde byla upečena vůbec první pizza na světě, tento pokrm zde má proto více než velkou váhu, a jelikož jsou na své prvenství místní patřičně hrdí, nestane se vám, že by vám někde nechutnalo. Co spíš, prakticky každá restaurace o sobě tvrdí, že právě u nich seženete tu nejlepší pizzu ve městě, takže můžete obejít alespoň pár z nich a zjistit, co je na tom pravdy. Nezapomínejte vše zapíjet delikátním vínem a otestujte kombinaci, kterou jsem vymyslela jednoho večera a naprosto se do ní zamilovala – červené víno s cappuccinem.

Když jsme u cappuccina, mimo pizzy má v Neapoli počátek ještě jedna věc spojená s gurmánstvím, a to jsou odkládané kávy pro bezdomovce. Pokud byste se ocitli v kavárně a divili se, proč si člověk vedle vás koupil dvě kávy, jednu vypil, odešel a druhou nechal netknutou na stole, v neapolských podnicích na tomto zvyku není vůbec nic zvláštního. Svůj původ má tato tradice už v dobách krátce po druhé světové válce, kde se rozmohlo předplácet kávu válečným veteránům. Tradice se lehce změnila, ale její smysl zůstává stejný – lidé si objednají kávu pro sebe, k tomu ale i libovolný počet dalších, které poté putují pro ty, kteří si ji sami dovolit nemohou. Je proto normální, když do restaurací přijdou chudí lidé a zeptají se číšníka, zda by pro ně neměl kávu navíc. Pokud budete chtít udělat někomu takovému radost, tímto činem ho rozhodně zahřejete (na těle i na duši).

Udělejte si výlet do mrazivé minulosti

Ne že by to snad někdo potřeboval, ale od města si lze odpočinout pěkným celodenním výletem do Pompejí, kam se dá snadno dostat za necelou hodinu vlakem. Po vystoupení na zastávce Pompei Scavi vás čeká pár minut chůze ke vstupu, kde vám za cenu 11 € umožní přístup do celého komplexu sopkou zničeného města. K dispozici jsou všudypřítomné ruiny, můžete se projít v zničených domech, zalézt do pár dílčích muzeí, kde se dozvíte vše důležité o roce 79 n. l. a zkáze tohoto města. Možná by se to nezdálo, ale rozloha celého areálu je vážně velká, a pokud si budete chtít Pompeje projít celé (ale nemyslím si, že by vás to tak dlouho bavilo, pokud nejste skuteční nadšenci do historie), zabere vám to mnoho hodin. Po obhlédnutí městských trosek můžete pokračovat dál až na samotný Vesuv, vedle Etny a Stromboli tu nejznámější italskou sopku. Cestu na vrchol lze absolvovat autobusem, který vás vyveze zhruba do půlky, a k samotnému kráteru si to vyšlápnete po svých. Při cestě nazpátek se nezapomeňte stavit v nějaké místní restauraci – právě zde jsme totiž ochutnali tu nejlepší neapolskou pizzu.

Proč nevyužít úrodného sopečného popelu a nepěstovat víno hned vedle ruin?

Neutuchající liják měl jedno pozitivum - všude bylo krásně zeleno

Nasajte tu pravou italskou atmosféru

Jedna z věcí, která činí Neapol tak úžasnou, je to, že ačkoliv se jedná po Římu a Miláně o největší italské město, není tu přeplněno turisty. Kam jen se podíváte, uvidíte především Italy, ať už místní nebo výletníky, nebudete proto unaveni z toho, že tu nejsou hlava na hlavě nikdo, než jen další cizinci dychtící po dech beroucích fotkách úplně všeho, nekonečné fronty na vstupy a přeplněné podniky. Díky tomu si můžete užít Itálii takovou, jaká je a neprotáčet otráveně oči pokaždé, když se kolem sebe rozhlédnete.

Poslední dopoledne jsme se dokonce dočkali i trochy sluníčka

Procházejte se uličkami a nelekněte se, když vás málem srazí někdo projíždějící kolem na skútru, choďte vedle hlavních silnic a nepřestávejte se udivovat, jak živelní jsou Italové i v dopravě – co jsem tak slyšela, neustálé troubení klaksonů není způsobeno jejich netrpělivostí, ale je to spíše další zvyk, který je místním vlastní, prý na sebe troubí jen tak pro zábavu a je to už neodmyslitelná součást jejich automobilového života. Inspirujte se místní nanejvýše jednoduchou, ale o to dokonalejší kuchyní, pro kterou se nadchnete, a doma vás budou následně prosit, abyste už konečně uvařili něco jiného než těstoviny (ale ne že by to bylo co platné).



Neapol, má srdeční záležitost, město, při vzpomínání na nějž toužebně vzdychám a toužím se vrátit do těch uliček, ačkoliv jsem je poznávala s kapucí promáčené bundy na hlavě, usmívám se jak měsíček na hnoji, když si vybavím písničky, které přišli hrát pouliční hudebníci do restaurace, kde jsme zrovna obědvali, myslím na výborné levné víno, po němž naše kroky směřovaly k Piazze Plebiscito, místu, pro nějž není dost láskyplných slov. Každému bych přála poznat Neapol takovým způsobem, jakým se to poštěstilo mně a doufám, že alespoň z části mých slov je znatelné, jak si tohoto místa cením a nikdy na něj nepřestanu vzpomínat – na nepřekonatelnou Neapol, navždy ukotvenou v mém srdci.