Tálibánem zakázané dračí turnaje

Na pouštění draků bych až do nedávna žádné vzpomínky neměla. Co se obecně mého dětství týká, jde jen o sled bledých obrazů sem tam vyvstávajících z mysli. Není tomu ovšem nijak dlouho, co jsem se rozhodla probrat starými fotkami, a co jsem to jen nenašla? I video! Jen si to představte, pohodová rodinná atmosféra, slunce září, otec se synem s radostí pouštějí draka – ale počkat, co to tam v rohu? No jo, celá já, ubulená, že mi to nejde. Ačkoliv se od toho dne změnil snad celý svět, jedna pozoruhodná drobnost přetrvala – zase jsem ubulená. A můžou za to papíroví draci.

Celý článek →

Všemi zavrhované Prokleté dítě

Po tom, co je zrovna milováno celou společností, se dvakrát nehrnu. Na druhou stranu to, na rozdíl od jiných, ani hned zprvu neodsuzuju. Nechci být ve všem stejná jako ostatní, k tomu se ale vehementně nepotřebuju odlišovat. Pokud se mi vážně zalíbilo něco, co je zrovna dost přemílané, tak se mi to holt líbí. Rovněž tak ale můžu říct, že mi nesedlo něco, co teď všichni milují. Nejde o to urputně se snažit jít za každou cenu proti proudu, ale nebát se přijmout své vlastní názory. Proto jsem docela s posměchem pozorovala zástupy lidí, kteří do jednoho neházeli na nový papírový počin paní Rowlingové nic než špínu. Co by na tom bylo špatného, kdyby se jim Prokleté dítě vážně nelíbilo? Jenže když je tak očividné, že to dělají jen kvůli tomu, že se to nelíbí ostatním, je to vážně dost k smíchu. A víte, co na osmého Harryho Pottera říkám já? Že se mi to líbilo.

Celý článek →