Podle jisté teorie je za hybatele dějin považováno množství aspektů, mezi než patří třeba technologický pokrok nebo hlubinné ekonomické síly. Lidstvo samo tak nezpůsobuje žádné změny, ale je zmíněnými hybateli obměňováno. Z toho lze odvodit, že my, lidé samotní, v rozvoji světa nehrajeme přímou roli, jen se přizpůsobujeme vnějším činitelům a necháváme se tak unášet vpřed do jiné éry, v nezastavitelném toku, který formuje lidské dějiny. Jenže už ze školních lavic na této teorii spatříme spoustu děr. Historie nám byla schopna ukázat, že i pouhý jedinec je schopen neuvěřitelných činů. Někdy lze polemizovat, že změny mohly být k lepšímu, ale u určitých individuí je tomu naopak. Dějiny postrádající sílu lidské osobnosti by daly za vznik současnosti, v níž by nám bylo dalece hůř, a proto do historie nesmazatelně patří – a jedním takovým člověkem je Winston Churchill.
