Že na tom jsou ženy v Afghánistánu a podobných státech zle, není nic nového. Rozdíl je ovšem v tom, když se o podobných záležitostech dozvídáme v obecných měřítkách, či v rámci konkrétních příběhů. Když si čtete netečné zprávy sepsané s chladem, nebo se dostanete ke zpovědím, psaným z pohledu obětí, je v tom velký rozdíl. V druhém případě máte totiž možnost nahlédnout do hrůz hned z první ruky, oběť se pro vás tak stává živým hrdinou. A se dvěma dalšími, byť fiktivními hrdinkami, nás seznamuje Khaled Hosseini ve svém procítěném, smutném i radostí protkaném příběhu Tisíce planoucích sluncí.
Na první stránce se ocitáme v chatrči nedaleko Herátu, kde se seznamujeme s první z hrdinek, maličkou Marjam, která již netrpělivě vyhlíží svého otce, až za ní zase jednou přijde na návštěvu. V sedmdesátých letech to v Afgánistánu ještě nemá těžké kvůli tomu, že by byla dívka, ale rodina trpí proto, že se narodila jako nemanželské dítě. Čím je starší, tím silněji si uvědomuje, jak jednak miluje svého otce, byť ji i s její matkou nechal napospas ostudě a hanebným podmínkám, ač sám patří mezi nejbohatší z Herátu, a také zabšklost své matky, která tak ovšem jedná beztak jen proto, že Marjam závidí, že ona otcem není milována, kdežto Marjam ano, a to v jejích představách silně a nekonečně.
Naivních představ se vzdá v patnácti letech, kdy ji otec provdá za třicet let staršího Rašída, s nímž je nucena přestěhovat se téměř na druhý konec země, do Kábulu. Přes prvotní slibné vidiny, kdy si mladá Marjam říká, že spolu nakonec mohou prožít pěkný a šťastný život, se začínají převalovat stále narůstající Rašídovy násilné sklony, až se vytratí i poslední stopy Marjaminy naděje. V Kábulu se pak seznamujeme s naší druhou hrdinkou, o dvacet let mladší Lajlou, které na rozdíl od Marjam naděje nechybí. Má matku, milujícího otce a svého věrného kamaráda Tárika. Jenže v devadesátých a následujících letech má Afghánistán za sebou komunistické převraty, účast v džihádu, přichází Talibán, který ženám odepře veškerá práva, a Marjamin a Lajlin život se spojí způsobem, jež by ani jedna nečekala.
Příběh těchto dvou žen trvá téměř čtyřicet let, v nichž nás autor nechá zamilovat si je obě dvě, nepřát jim nic než konečně trochu poklidného života, po čemž nás přinutí sledovat, jak moc trpí. Jak samozřejmě silné nám budou připadat, když se pokoušejí vzepřít svému osudu, a jaká beznaděj na nás dolehne, když se do popředí opět dostaví krutost. Můžete si říkat, že ta je všudypřítomná a upozorňovat na ni zrovna v jedné knize je zbytečné, jenže k jejímu procítění je potřeba jistého popostrčení. Bodů, které nám ji znovu připomenou. A že tento příběh to zvládá dosti snadno.
Vyprávění o bezpráví, v pozadí s afghánskou historií, není nikterak veselé téma, přec se autorovi daří do příběhu vměstnávat i drobné radosti všednodennosti, alespoň které jsou protagonistkám dopřávány prožít. Příběh se odvíjí plynule, bez zbytečných kliček v místech či času, psán se smutným citem nás nemusí hned rozbrečet, ale přinejmenším na chvíli nám předá nová témata k přemýšlení, když už ne všem hlubší poselství k žití. Jen pokud mohu poradit, nečtěte si oficiální anotaci, jelikož podle mě prozrazuje zbytečně příliš drobných detailů, jež je hezčí prožít sám. A nejen detaily, pochopitelně. Prožijte si celý tento příběh sami a poznejte krásu kábulských sluncí – a celé procítěné knihy Tisíce planoucích sluncí, po jejíž poslední stránce budete jen smutně vzdychat, proč tak nádherných knih není více.
Khaled Hosseini – Tisíce planoucích sluncí
z anglického originálu A Thousand Splendid Suns z roku 2007
přeložil Ladislav Šenkyřík, vydalo Argo v roce 2013, 408 stran, pevná vazba
- začíst se do krásně lidské procítěnosti můžete skrze Megaknihy
0 komentářů:
Okomentovat