Pedofilovo pozdní procitnutí

Samozřejmě netvrdím, že pedofilie není špatná. Můžete si ji sebeurputněji omlouvat jako nemoc, za níž jedinec nemůže, u mě ale nepochodíte. Ne. Konec. Tečka. A šmitec. Ale jak by mohlo být něco špatného na knížkách? A, inu, když je nějaká náhodou psaná o pedofilii? Bezdebatně je to nejrozumnější způsob, jak se na ni z jistého úhlu pohledu podívat. A není prostě super výhra, když je ona kniha, byť pro někoho odpudivá už jen svým tématem, ke všemu neuvěřitelně jemná a napsaná s laskavým citem? Že se vám to zdá jako docela laciný oxymóron? No tak to jste tedy, hádám, ještě nečetli Lolitu.

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin – pochopitelně ne mých, ale něčích ano. Ve svých dvanácti letech se totiž Lolita stane středobodem vesmíru pro jednoho čtyřicátníka, Humberta Humberta, který si zkrátka nemůže pomoct a při pohledu na všechny „nymfičky“ (tedy jisté adekvátní dívky věku 10 až 14 let) nemůže jinak než v hloubi duše vzdychat úzkostí, že se jich nemůže dotknout, nechává své nitro spalovat neuvěřitelným chtíčem a žalem zároveň, a to silné kouzlo všech nymfiček v okolí ho bez ustání ubíjí. No co si budeme povídat – ach, ty nymfičky! Všechno to začalo jednou jedinou, ale tím, že ji Humbert v brzkém věku ztratil, jako by mu snad osud odepřel klid a donutil ho hledat ji, převtělenou, někde jinde. A samozřejmě - jednou ji našel.

Když se totiž Humbert, nutno dodat že velmi pohledný a šarmantní Francouz, rozhodne zkusit své štěstí v Americe, jakožto nájemnice se brzy objeví ovdovělá žena, která, ano – má dceru. Dvanáctiletou. A ve všech ohledech naprosto nymfičkovatou. Humbert se tak tedy dostal do ráje, každý den má možnost kochat se pohledem na svého malého andílka, své hříšné pokušení, svou lásku, svou jedinou, tu pravou, znovu nalezenou – Lolitku. A zrovna to bych ráda zdůraznila – má možnost ji vidět. Když to situace nabízí, letmo se jí dotknout, myslet na ni, nechat se jí okouzlovat, jelikož se pro ni v jejích očích stává něčím jako nevlastní otec – ale nic jiného, takže od tohoto příběhu psané porno rozhodně nečekejte.

Je to smutné, ale je to tak – člověk si přečte anotaci, mozek šrotuje, zpracovává onu „pedofilii“ a hned dělá závěry. Očekává necelých 400 stran sexuálních hrátek, a já bych jen ráda zdůraznila, nakolik se skutečnost od podobných představ liší, a především, nakolik se tak kniha stává lepší. A jak kvalitních těch necelých 400 stran je. Jelikož byť pedofilie se neomlouvá, Humbert je zkrátka Humbert. Jeho posedlost a nenaplněná touha malou dívenkou jsou podány neuvěřitelně dojemně, až srdceryvně, a spolu s tím, jak nás sám Humbert neustále ujišťuje, že Lolitě nikdy nezamýšlel nijak poskvrnit její čistotu či jí ublížit, a tím, jak bezvýhradně ji miluje, nám ho, dosti provinile, bude dokonce občas i letmo líto, byť ho za moment zase budeme odsuzovat, a více než čím jiným se proto Lolita stává příběhem o lásce.

Kniha je klasickou zpovědí, kdy k nám sám Humbert v příběhu několikrát promlouvá, snaží se, abychom lépe pochopili jeho pohnutky, a později nás navíc nechá být svědky vlastního procitnutí, ač se v kontextu Lolity dostavilo pozdě. Jakožto zpověď je kniha především vypravěčská a přímou řečí nijak neplýtvá, musím vás navíc upozornit, že pan Nabokov si moc nerozumí s pojmem „odstavec“, a k tomu nás téměř na každé stránce překvapuje francouzština, ať už jde o celé věty, citáty nebo krátká oslovení, a musí se nechat, že ač je v závěrečném slovníčku všechno přeloženo, místo vytvoření ještě realističtějšího prostředí (jelikož – kdo dával pozor? No jasně, Humby je Francouz!) zrovna tento fakt působí poněkud otravně a každou stránku listovat, co že to tam zase je, vás po chvíli nijak zvlášť bavit nebude. Na to ovšem jen upozorňuji, a jelikož se mi v kontextu Lolity nenabízí žádná jiná výtka, tuto drobnost nemusíte brát nijak přehnaně vážně.

Nabokov mě svým příběhem o zvrácenosti jednoho svým způsobem dojemného pedofila totiž jaksepatří dostal do kolen, a mně nezbývá než říct, že i kdyby se neměla stát světlem vašeho života, je Lolita knihou, která vám nevezme, a byť byste její čtení už nechtěli opakovat, rozhodně ho nebudete litovat a na nějakou dobu se pro vás stane skutečně procítěným zážitkem, u nějž budete jen bloumat nad tím, jak je možné, že ho autor napsal tak, aniž by na nás působil zvrhle či opovrženíhodně. Tak to je tedy ona. Lolita. Lo. Li. Ta. Prozáření mého čtenářského světa.

Vladimir Nabokov – Lolita
z anglického originálu Lolita z roku 1955 přeložil Pavel Dominik,
vydalo Paseka v roce 2013, 384 stran, brožovaná vazba
- knižní orgasmus v podobě Lolity můžete zažít u Megaknih