Se svým dětským přístupem bych v Afghánistánu rozhodně nepochodila. Tam se, co se draků týká, nejedná o uvolňující zírání na oblohu, dračí turnaje se berou dost vážně, a neumět to? No tak to teda ne, takhle by to fakt nešlo. Turnaj je nabitý tradicemi, hrdostí, k tomu pochopitelně i veselím, zároveň i vážností. A hlavně o tom posledním si zjistí své dva nerozluční přátelé, Amír a Hasan. Amír je synem váženého podnikatele, bezúspěšně se mu ve všem snaží zavděčit a rád popichuje svého kamaráda za jeho neznalosti. Hasan je synem rodinného sluhy, je statečný a Amírovi bezmezně oddaný. Nezáleží, na kolik jen jsou odlišní, jsou to přátelé, stejně jako byli jejich otcové, a když dojde na dračí turnaje, nenalezne se snad sehranější dvojka.
Paradoxně se důsledky tohoto turnaje stanou zkázou jejich přátelství. Ačkoliv se krutost poznamená na Hasanovi, Amír, jakožto netečný svědek toho, co se stalo, nedokáže unést svoji vinu. Hnusí se sám sobě, být v Hasanově přítomnosti je pro něj čím dál víc nemožné, ale jelikož pro Hasana by to žádná překážka nebyla – přece jen chce hlavně zpátky svého kamaráda, který se mu, z pro něj neznámého důvodu, straní -, Amírův vztek se vystupňuje do takové míry, až nakonec Hasana i jeho otce vyštve z domu. Možná už není bezustání přítomné, jenže pořád tu je. Vědomí, že nezakročil a nebránil svého přítele, že jen nečinně přihlížel a nedokázal nic dělat. Vědomí viny.
Amír na rozdíl od svého kamaráda nemá pro strach uděláno, což by se snad dalo pochopit, to ovšem nijak neumírňuje to, jak se zprvu nabízí jím pohrdat kvůli jiným aspektům. Kvůli jeho povýšenosti, kvůli tomu, jak se jízlivě pouští do negramotného Hasana a při každé příležitosti zdůrazňuje jeho nedostatky. Na začátku to pro nás doopravdy není hrdina, s kterým bychom souzněli. Změna nastává knižně o několik desítek let později, když již dlouhou dobu žije Amír jako emigrant v Americe. Vychází najevo, že existuje možnost, jak staré chyby napravit, a cesta za jejím uskutečněním i spolu s jejími následky se pro Amíra stává poutí skutečného dospění a zmoudření, kdy si ho už dávno oblíbíme a budeme mu přát od dětství ztracený duševní klid.
Příběh psal autor na základě svých vlastních vzpomínek, kdy se s rodinou rozhodli po sovětské okupaci emigrovat, a ačkoliv se jedná o román, nemá autor potřebu si věci zbytečně přikrášlovat, dramatizovat je nebo cíleně hrát na city čtenáře. Píše zkrátka o věcích tak, jak byly, krutost v jeho podání není zlehčována ani zjemňována, kvůli čemuž vám příběh ještě více rozdrásá srdce, jelikož ukázkou toho, co se ve skutečnosti dělo, na moment ztratíte všechny domněnky o existenci dobra. Autor navíc v žádném ohledu neplýtvá slovy, ale nikoliv ve smyslu, že by jeho příběh byl strohý – jedná se zkrátka o autentické vyprávění o Afghánistánu, jeho tradicích, válkách i krásách, byť to celé v rámci fikce, nic podstatného tak není opomenuto, nic zbytečného není zdůrazňováno.
Lovec draků je nádherným příběhem, obdivuhodnou prvotinou, a pokud budete shovívaví a nebudete se snažit v knize za každou cenu najít nějakou chybu nebo okolnost, která by se vám jevila až příliš nepravděpodobná, je vysoká šance, že vás příběh polapí a na chvíli, i kdyby měla být sebekratší (ačkoliv krátký interval je hodně nepravděpodobný), nepustí. O krásných knihách se vždy píše nejhůř, ale snad postačí, když dodám jedno jediné – autor mi hodně napravil dětská mínění o papírových dracích.
Khaled Hosseini – Lovec draků
z anglického originálu The Kite Runner přeložila Eva Kondrysová,
vydalo Leda a Rozmluvy v roce 2009, 384 stran, brožovaná vazba
- tohoto neobyčejného draka plného lidskosti můžete chytit v Megaknihách
0 komentářů:
Okomentovat