Metal, přátelství a tíha stárnutí

Mezigenerační propast má dozvuky od nepaměti. Příslušníci všech věkových kategorií rádi říkají, jak to za dob jejich dospívání bylo v různých ohledech lepší. Jak jsou ti mladí nevychovaní, ti starší zase nechápaví. Stereotypních nařčení v podobném smyslu by se dalo vyjmenovat nespočet, a byť s některými nesouhlasíme, nelze ignorovat jejich zakořenění v naší subjektivní pravdě. Všichni vyrůstáme v různých dobách, které nás svými normami a pokrokem tvarují jinak, a proto se logicky stává, že lidé s různorodě vštípenou myslí se budou dostávat do mezigeneračních konfliktů. To samo o sobě ovšem hned neznamená nic vysoce negativního - zkrátka je to jen jeden z mnoha dalších aspektů každodenního života, se kterými se musíme naučit vypořádat. Své o tom ví hlavní hrdina nového českého románu Těžké duše.

Jan Šoupa, pro kamarády Johanes, je už jen na krok vzdálený od často obávaného věkového štítku - padesátka. Nějaký ten čas zpátky si prošel rozvodem, ze kterého jakoby se pořád nebyl schopen vzpamatovat, a životní monotónnost mu zpestřuje asi jen odrzlá pubertální dcera ve střídavé péči. Svoji živnost postavil na lidském údělu vytvářet kolem sebe bordel (aneb vyklízení nemovitostí), k níž se uchýlil poté, co byl nucen skončit v předchozí práci skrze obvinění ze sexuálního napadení. To málo radosti, co v životě má, mu přináší především regenerace tělních buněk u půllitrů piva ve společnosti svých třech přátel. Johanes, Fakáč, Bruty, Pípa - tato skvadra představuje charakterní základ příběhu, a byť je kniha vyprávěna pouze z Johanesova pohledu, i jeho kamarádi nám každý svým vlastním způsobem ukážou, proč je těžké být stárnoucím bílým mužem, pro něž jakoby společnost nedokázala najít pochopení.

Jakožto zástupci své generace vyzařují klasické stereotypní charakteristiky, takže se jejich mluva neobejde bez kupy sprostých slov, v diskuzích lamentují na feminismus, protesty aktivistů a mladší generace a jejich křehké povahy, kterým nerozumí. S některými jejich vyhrocenými názory nebudeme vždy souhlasit, jindy pro ně nenalezneme nic než lítostivé pochopení. Pohled do jejich nitra je neuvěřitelně autentický, hluboký a vyšperkovaný na solidním základu, což dokážu uznat, ač jsem žena, a k tomu z mladší generace než ta jejich. Bravurní osobnostní skladba je něco, co se autorce příběhu odepřít nemůže. Iva Hadj Moussa vedle literární kariéry totiž působí jakožto terapeutka - a je to znát. Ve své profesi se musí umět vcítit do kohokoliv, je zvyklá řešit univerzální problémy, kterými si lidé napříč generacemi prochází, a moc dobře zná primární reakce, které různé životní újmy doprovází - vztek, pocit osamocení, zahořklost.

Mimo terapeutické schopnosti Iva do své knihy zakomponovala další podstatný prvek, kterým sama žije, a kterým stejně tak žijí hlavní hrdinové - metal. Svého času tvořili knižní přátelé metalovou kapelu, se kterou si mysleli, že udělají díru do světa. Ač se to samotné úplně nepodařilo, metal je jejich věrným společníkem na každém kroku dodnes, a dodává jim osvobození, radostné chvíle a odpočinek od jinak konvencí přeplněného světa. Jakožto čtenáře nás metal v knize doprovází skrze úryvky písní, které se vždy jistým způsobem hodí do kontextu příběhu, zmínky nejrůznějších kapel a zpěváků, i koncertů, na které se s hrdiny vypravíme. Nemusíte se bát, není-li tento hudební žánr váš vkus, jelikož byť metal představuje značnou charakteristiku knihy, stále se jedná pouze o jakési doplnění, které nijak nebrání ponoření se a vychutnání si dějové linky.

Kniha sleduje Johanesovu cestu osobnostního rozvoje po dobu 9 měsíců - seznámíme se s ním v zasněženém prosinci, opouštíme ho ve slunci přesyceném srpnu. Za tuto dobu sledujeme nejen současnost, ale občas odběhneme do minulosti do jeho dětských let, kde těžké události zformovaly jeho charakter, a probádáme i mladická léta plná elánu a nadějí. V jeho 50 letech s ním soucitně prožíváme nevyléčené rány po rozvodu, snahu nalézt společnou cestu se svojí dcerou, a nekonečné bádání nad tím, jestli je skutečně špatný člověk, nebo prostě jen jedinec, kterému se jednou podařilo udělat pitomou chybu, která ho stále pronásleduje. Jsme s ním ve chvílích, kdy se jeho novým nejlepším parťákem postupně stává elektrická kytara, s níž nalézá dlouho ztracenou radost ze života, a díky níž má konečně pocit, že se přestává topit v hořké zatrpklosti doprovázející postupné stárnutí.

Těžké duše je už z názvu příběh o těžkosti každodenního života, kterým si prochází svým způsobem každý z nás. I přesto se autorce podařilo děj naplnit humornými prvky a pomalu na každé stránce nás překvapuje nová perla, která plní svou úlohu odlehčení. S každým otočením strany se tak zároveň budou střídat emoce, které při čtení prožíváme, přes radostné úsměvy, lítost, záplavy naděje, smutek. Těžké duše je mimořádně kvalitně napsané a svižným stylem podané dílo, v němž si každý bude schopen nalézt situaci, s níž se zosobní, a které ukázalo, jak kvalitní spisovatelku na současné literární scéně v Čechách máme.

Iva Haadj Moussa - Těžké duše
vydalo nakladatelství Host v roce 2024, 359 stran, pevná vazba

- článek původně vyšel pro Webmagazín

Chcete-li si čtení užít na maximum, pusťte si playlist písní zmíněných v knize!