Napsat kvalitní tajemnou knihu – tomu se říká výzva. Problémem takových příběhů totiž dost často bývá, že tajemné nejsou ani zbla, a místo toho by se daly oštítkovat čistě jako kýčovité. Hrají si na něco víc, než ve skutečnosti jsou, snaží se nás dostat do kolen prvky, které snad ani samotným autorům nemohli při jejich sepisování připadat originální, a co je na tom všem nejhorší? Že si to ani spisovatelé sami neuvědomují a slavnostně v předení tajů pokračují. Jenže pak přijde chvíle prozření, najednou neví, jakým směrem by měli příběh posunout, a všechno dopadne tak, že naprosto nikdo nemá tušení, o co vlastně jde. Všude jenom zmatek, zmatek a zase zmatek. Jak pro čtenáře, tak samotného autora. No a víte vy co? Tenhle případ je jako vyšitý pro Švadlenu.
Přesto to ze začátku vypadá až lahodně slibně – Myrtle Dunnageová se zrovna vrací do svého rodného městečka, z nějž byla nucena jako malá dívka uprchnout. Co jí k tomu asi donutilo? První záhada je na světě! Posledních dvacet let strávila naše hrdinka jako švadlena v těch nejlepších módních salonech Evropy, zahalená v luxusních látkách, opředena odérem těch nejdražších voňavek, ve společnosti jen těch nejslavnějších a nejvlivnějších zástupců módy. Proč se z tak skvělého života dobrovolně vrací zpátky? Jaké pohnutky se za jejím objevením se v rodné hroudě z čista jasna ukrývají? A probůh, proč se pro všechno na světě nakonec rozhodne, že v onom venkovském zapadákově, kde je pro všechny vyděděncem, zůstane?
Její návrat není lehký ani pro jednu stranu. Obyvatelé zapadlého venkova nezapomněli na to, co Myrtle v mládí provedla, a rozhodně jí neplánují z čisté dobroty srdce odpustit a přivítat s otevřenou náručí, a spíše tráví svůj čas přemítáním nad tím, jak jí pobyt z chladné zlovůle ještě více znepříjemnit. Myrtle ovšem skrývá trumf v rukávu – svůj talent. Nepřekonatelný um švadleny, jemuž nejsou příslušnice něžného pohlaví v řadách zdejších obyvatel schopny odolat. Že by díky těmto dovednostem, jimiž postupně proměňuje i ty nejvíce mdlé a tuctové dámy na neodolatelné krásky, bylo možné, aby se nakonec opět stala součástí komunity, z níž byla vyvrhnuta? Ač chce vůbec, aby byla znovu přijata?
Proto jen co překonáme lehce rozpačitý úvod, autorka si nás velice snadno omotá kolem prstu, a začne nás srdečně zajímat, jak to všechno tehdy bylo, k čemu to kdy, kde, jak a proč došlo, čím to vůbec začalo, a jak to celé vygradovalo. Jsme ve všech ohledech napjati jako špulky nití čekající na to, až budou vybrány a stanou se součástí nejnovějšího módního kousku, jsme plni otázek a nemůžeme se dočkat, až se to všechno dozvíme. Jenže záhy narážíme na kámen úrazu celé knihy. Zprvu nás pohltí tajemné šero, ale když má dojít na jeho závěrečné vyjasnění, nic se nestane. Tento aspekt navíc nelze zaměňovat se záměrným otevřeným koncem, u nějž by nevysvětlené události byly pochopitelné. Z textu je však více než jasné, že autorka sama nevěděla, jak zápletky vyřešit, a svou nevědomost se snaží halit do ještě větších nejasností, kvůli čemuž je všechno podivně zastřené, utahané, zmatené, šedivé a člověk tak neví, co si myslet, co prožívat, jak reagovat a otázka: „Počkat… cože?“ se pro nás po dobu čtení stane neopouštějícím společníkem.
Bolavé je navíc vědomí, že to tak být nemuselo. Autorka v rámci svého debutového románu přišla s velice povedeným námětem, z něhož potenciál nejen kape, ale přímo teče proudem, problém nicméně nastává u jeho zpracování, kterému se nedostalo patřičné kvality a před čtenáře byl jako celek postaven bez sebemenšího kousku záživnosti, což je nepopsatelná, až srdcervoucí škoda. Při pasážích, jež věnuje popisům látek a šicích scén je nadmíru jasné, jak se do psaní položila a užívala si jej, ovšem má-li později přijít na psaní vyprávěcích scén nebo na budování věrohodných charakterů postav, jako by ji jakási neviditelná síla vtáhla do prostředí, v němž se cítí nejistá, neví, jak s textem naložit, a místo vyždímání potenciálu příběhu do poslední kapky se stáhne a svůj talent tak zazdí. Ať už za touto stylistickou propastí stojí cokoliv, ve výsledku je dosti do očí bijící, že ze sebe nebyla schopna vydat to nejlepší.
Kde se tento fakt nejvíce projevuje, jsou již zmíněné postavy a jejich vlastnosti. Nikde není pevně dáno, že jeden člověk bude po celou dobu mírumilovný klaďas, druhý zase nepřejícný záporák – v případě Švadleny se ale ani trochu nevyznáte v tom, jaký kdo vlastně je. Chybou by to nebylo, bylo-li by jasně popsáno, jaké události charakterní změny zapříčinily, ale chování zdejších obyvatel se narůzno obrací zničehonic, mezi scénami, které dělí nanejvýš pár hodin. A není-li čtenářům nabídnuta alespoň celistvost postav, která představuje opěrný bod textu, nalezne se tak vůbec něco, co nás donutí přimknout knize pár slušivých přívlastků? Přes všechny tyto záporné atributy mám ovšem potřebu autorku alespoň minimálně bránit, jelikož se jedná o její prvotinu, v níž byla schopna svůj potenciál ukázat, a objektivní výtky čtenářů ji mohou navést na cestu kvalitnějšího zpracování případných dalších děl. To každopádně nic nemění na tom, že Švadlena samotná se jako celek stává knihou, jejíž nevšední námět je zazděn podáním, jež se dalece míjí s úspěchem, a tato skutečnost se nakonec stává příčinou našeho nejsilnějšího pocitu z celé knihy – bolestného zklamání.
z anglického originálu The Dressmaker přeložil Milan Lžička,
vydala Mladá fronta v roce 2016, 227 stran, pevná vazba
0 komentářů:
Okomentovat