Hranice mezi ctižádostí a zhýralostí

Téměř každý z nás se jistě někdy dostal do situace, kdy se po večeru stráveném ve společnosti, v pozdních hodinách a s ospalými víčky, snažil nalézt nejrychlejší cestu zpět do pohodlí svých peřin. Na hromadnou dopravu se s rychle postupující hodinovou ručičkou nelze vždy spolehnout, a po některých večerech člověk stejně dá přednost jakékoliv jiné formě dopravy zahrnující více pohodlí a méně sociálního kontaktu s dalšími cestujícími. Taxi služby, které by tomuto popisu odpovídaly, vždy ovšem představovaly jistý monopol a mohly si dovolit stanovovat ceny v ne dvakrát přitažlivých cenových výškách. Změna v tomto ohledu nastala s rozmachem v oblasti sdílené dopravy. A kdo má na položení základů tohoto způsobu cestování, stejně jako i jeho nárůstu popularity na trhu, dominující podíl? Uber, technologický gigant ze Silicon Valley.

Celý článek →

Bolestně ztracený potenciál pomatené Švadleny

Napsat kvalitní tajemnou knihu – tomu se říká výzva. Problémem takových příběhů totiž dost často bývá, že tajemné nejsou ani zbla, a místo toho by se daly oštítkovat čistě jako kýčovité. Hrají si na něco víc, než ve skutečnosti jsou, snaží se nás dostat do kolen prvky, které snad ani samotným autorům nemohli při jejich sepisování připadat originální, a co je na tom všem nejhorší? Že si to ani spisovatelé sami neuvědomují a slavnostně v předení tajů pokračují. Jenže pak přijde chvíle prozření, najednou neví, jakým směrem by měli příběh posunout, a všechno dopadne tak, že naprosto nikdo nemá tušení, o co vlastně jde. Všude jenom zmatek, zmatek a zase zmatek. Jak pro čtenáře, tak samotného autora. No a víte vy co? Tenhle případ je jako vyšitý pro Švadlenu.

Celý článek →

Churchillova záře pronikající nejtemnější hodinou lidstva

Podle jisté teorie je za hybatele dějin považováno množství aspektů, mezi než patří třeba technologický pokrok nebo hlubinné ekonomické síly. Lidstvo samo tak nezpůsobuje žádné změny, ale je zmíněnými hybateli obměňováno. Z toho lze odvodit, že my, lidé samotní, v rozvoji světa nehrajeme přímou roli, jen se přizpůsobujeme vnějším činitelům a necháváme se tak unášet vpřed do jiné éry, v nezastavitelném toku, který formuje lidské dějiny. Jenže už ze školních lavic na této teorii spatříme spoustu děr. Historie nám byla schopna ukázat, že i pouhý jedinec je schopen neuvěřitelných činů. Někdy lze polemizovat, že změny mohly být k lepšímu, ale u určitých individuí je tomu naopak. Dějiny postrádající sílu lidské osobnosti by daly za vznik současnosti, v níž by nám bylo dalece hůř, a proto do historie nesmazatelně patří – a jedním takovým člověkem je Winston Churchill.

Celý článek →

Neapol: město pizzy a malebných uliček s hrozivou sopkou v pozadí

Svoji první cestu v roce 2018 jsem absolvovala do Neapole. Toto třetí největší město Itálie bych mohla počastovat mnoha přívlastky, ovšem jedno nad ostatními pro mě vysoce převažuje - nepřekonatelná. Nejednalo se totiž o jen tak nějakou první cestu toho roku, ale vůbec první let a prozkoumávání zahraničí po 8 letech, takže vlastně poprvé, kdy jsem cestování brala úplně jinak než jako malá. V Neapoli jsme strávili „pouze“ 4 dny, a ačkoliv si z nás po celou dobu počasí dělalo blázny, stalo se toto krásné barevné městečko místem, na pobyt v němž nikdy nezapomenu a bude to první bod, kam vyrazím po cestě vzpomínek v důchodu. I přes to, že není největší, ani nenabízí turistům tolik památek k vidění, Neapol se nenávratně zakořenila do mého srdce a díky tomu, že jsem ji poznala, chápu hloubku výroku: „Vidět Neapol a zemřít.“

Celý článek →

Stín krkavce zahalil mé srdce

Vybavuje se vám onen mořský koník ve filmu Hledá se Nemo, kterému nezbývá než žít v moři, ačkoliv je alergický na vodu? K této situaci bych se dala přirovnat já se svým vztahem k epickým fantasy knihám – nedokázala bych popsat, jak horoucně je miluji, ovšem když v nich dochází na první brutální umučení, jsem nucena zalézt pod peřinu a pro zklidnění mysli myslet na duhu a jednorožce. Jenže já ty knihy vážně miluju. Takže jdu číst znova. A proces se opakuje. Zkrátka si nemůžu pomoct a chci si číst o dracích a jiných stvořeních, chci sledovat rytířské turnaje a mocenské bitvy, chci být u zrodu děsuplných věšteb a sledovat osudy prokletých hrdinů! Ovšem když to chci, musím se holt přenést přes fakt, že fantasy se neobejde bez tun uřezaných končetin a hektolitrů prolité krve, říkala jsem si. Pak mě zahalil Stín krkavce a já se blahem nezmohla na slovo – poznala jsem totiž autora, který se mě konečně nesnažil zaujmout tím, kolik druhů usmrcení pro svůj příběh vymyslí.

Celý článek →

Pro klidný život nedoporučuji poštvat proti sobě pastelky

I přesto že si člověk podobné věci přiznává hodně těžce, nelze jim utéct. Konvence tu jsou a nejsmutnější vždycky je, když se člověk stane pozorovatelem toho, jak jsou tyto společenské normy vnucovány malým dětem, které se jim nemohou bránit a ihned je přijímají za své. Vezměte si jen samotné kreslení pastelkami. Nebylo by fajn vybarvit oceán růžově? Přestat na trávu používat jenom zelenou? Vyměnit slavnostní červenou třeba za béžovou? Jasně že bylo. Jenže učitelka na výtvarku by to nepovažovala za projev originality, ale pošahanosti, takže to radši neděláme a jedeme v zajetých kolejích. Jenže víte vy co? I samotné pastelky to nebaví a může se stát, že vám jednoho dne prostě utečou!

Celý článek →

Nikdy se nevzdejte sami sebe

Stát si za svým je rozhodně fajn. Určitě je to mnohem přijatelnější, než jako tupá ovce přijímat názory ostatních, když se nad nimi pomalu ani nezamyslíte. Ale bojovat za ně stůj co stůj? To vždycky taky není nejlepší řešení. Obzvlášť, když i vy sami víte, že rozhodně existují lepší možnosti. Člověku to ovšem někdy prostě nedá a i přes vidinu namlácení si na držku svůj postoj nezmění, jelikož by tak přiznal pravdu druhého. A nebudeme si nic nalhávat, přijmout vlastní porážku není lehké pro každého. Ale když bojujete za sebe. Nevzdáváte se svých snů. Držíte se svých návyků. A věříte, že jednou to dokážete, že uspějete. To je prostě super, nemyslíte? A ačkoliv podobným postojem může člověk iritovat každého ve svém okolí, stejně to lidé dělají. A nejinak jsou na tom hrdinové z povídkového souboru Krása mnou pohrdá.

Celý článek →

Věděli jste, že můžete zvládnout úplně cokoliv?

Ačkoliv vás všichni v okolí ujišťují, že každý jednou objeví ten pravý obor pro sebe, když se člověku jakoby vše bortí pod rukama a nikde se nenachází něco, v čem by doopravdy vynikal, všechny optimistické vyhlídky se rozutíkají dost rychle. No a proč se sám snažit, že? Každý přece na něco konkrétního talent má, i když ne třeba na něco, co by zrovna rád, ale jelikož jsou to věci jednou provždy dané a nemůže se s nimi nic dělat, k čemu se vůbec do něčeho hlouběji ponořovat, když stejně víte, že vám to nepůjde. Vidíte to snad podobně? Tak to se hezky zastavte a uvědomte si, jaká je to pitomost. Byť totiž talent nikdy není k zahození, úspěch se neopírá jen o něj, a když se nenecháte svazovat starými přesvědčeními, že co vám jednou nešlo, nikdy už ani nepůjde, přijdete na jednu krásnou věc – že můžete zvládnout úplně cokoliv, co si jen usmyslíte.

Celý článek →

Tálibánem zakázané dračí turnaje

Na pouštění draků bych až do nedávna žádné vzpomínky neměla. Co se obecně mého dětství týká, jde jen o sled bledých obrazů sem tam vyvstávajících z mysli. Není tomu ovšem nijak dlouho, co jsem se rozhodla probrat starými fotkami, a co jsem to jen nenašla? I video! Jen si to představte, pohodová rodinná atmosféra, slunce září, otec se synem s radostí pouštějí draka – ale počkat, co to tam v rohu? No jo, celá já, ubulená, že mi to nejde. Ačkoliv se od toho dne změnil snad celý svět, jedna pozoruhodná drobnost přetrvala – zase jsem ubulená. A můžou za to papíroví draci.

Celý článek →